všechno opustilo a má jenom jí
Potřebuje trhu citu, nikdo se to nedoví
Zdraví její máti se zpátky nebrátí
Chudák vedle osiná nic netuší
Je těžce, nemocná a otec plní síly
Zrušením už mu nabíhají šíly
Z morálních zábran pro jednou slepí
Jsi téměř žena, k životu vybavená
Jsi taková čista a ničí neskažená
A to bolí mrčet v peřinách
Jen tiše držet a mít těsnej strach
Když si k ní stání a cítí dotek dlaní, neví jestli křičet, brečet nebo řvát,
jak to má chápat, jak to má brát, to není žádnej sen, on je toho, je fakt.
Nevím, co se s dál dělat má,
Kdo mluví, že už to nesmí,
to jsou prázdný slova, jo
Nevinný holky, vosolí je papá,
si budou těžko hledat pro
který pochopí i to, o čem nic neví.
že šebrý masekr, ale svědomí nedá.
A máma se ptá, proč si taková vledá,
s pocitem křiv, kdy říkáš mi nic není.
Je to dopovíš, už je ti na zradzení,
Přiznat se znamená slícit se do naha,
nechat se okukovat, bože kámo, až to sahá.
Komu se sjeřit, tak kdo to pochopí,
kam těžký balvan, z krku odhodit.
Handicapovaná je na všechno sama,
zoufalství o srdu ponechaná.
Nikdo se vzdychá, nikdo už se zasudlaní,
ne pomůže jí ani pomoci za ní.
Nevím, co s tím dál dělat mám,
kam utíct, kam se schozat.
to jsou prázdný slova, jo.
Nevím, co s tím dál, jo, nevím,
Nevím, co s tím dál dělat mám,
kam utíct, kam se schozat.
to jsou prázdný slova, jo.
Nebýt cestím dál, nebýt cestím dál.
4.8
